Early 20s crisis and is it even real?

The way I see the problem is that in high school we decide what we want to study at university, thus shaping our future career path. At the age of 18, we have to make the biggest life-decision, and we aren't even aware of it. By the time we start UNI, some people drop out and other stick it through until they finish a degree. In my case, I got a bachelor from CBS in business administration and sociology. All of this is still pretty ok, because it isn't the last step before going into the work force- we still have our master degree. And here is what I noticed. I personally, a completely take-it-as-it-comes person am now having a huge crisis, I mean- I never stressed about anything! Ever.! And suddenly I feel all of this pressure to choose a career path and (in the year and a half before I graduate) get at least 10 years of work experience because that it absolutely expected of you when applying for a job. Then of course, you need to have perfect grades at school. You are also at the age where you realise- oh f*ck, I will never be a lawyer or a doctor or maybe astronaut as I though when I was young.

I feel like I am at a point in life, where everything is suddenly starting to move super fast and all the decision I make now, will probably define my life forever. And I am not the only one who feels this way. I have spoken to so many of my friends who feel the same pressure to figure out what they want to do, and what it is they actually enjoy doing. My question is- did we bring this upon ourselves? Do we live in a world, where all the technological progress and social media connection bring with it an unrealistic idea about life? Today people who are seen as successful have everything figured out, have great jobs and are super smart, so we all want to be like them. I feel like I am starting to ramble, but what I mean is that at the young age of 22 or 23 we start feeling the reality of life, which up until now wasn't there. Since being babies we knew what was expected of us- learn how to walk, read, go to first grade, go to middle school, high school, then get into university, get a master.... But what now? No one prepared us for the fact that from this point on, all the decisions we make are our own, they are no longer decisions that we can make easily... And I think that realising this is really stressful for so many people.

I guess I am kinda lucky, because I know in the future I want to be a professional photographer and work with something creative, but I still have that little voice in my head saying not to completely doom a corporate career. I mean that is also why I am doing a degree in International Business and Politics, I want to keep my options open. And this is where I realised the solution to my problem. My mom actually helped me a lot to figure this out. I AM ONLY 23! If tomorrow I choose to become a lawyer, hey- I can go to law school, the same with being a doctor. I probably won't become an olympic swimmer, but I can lear how to swim really well! If I want to be a photographer, great- but if one day I choose to do something different, I can also do that. And who knows, in 10 years I might combine both my degree and photography and work like that. The point I am making is that things will figure themselves out. It might not be easy, it might be a long way until we know what our path is, but it will all be fine in the end.

Nonetheless, all of this made me realise one thing. Ever since I moved to Copenhagen, I wanted to go to this place called Creative Space. It is a place where you can decorate your own ceramics. I have been going past that place for nearly 4 years now! And I still haven't done it. And this is just one of the things I want to do and never have. So my next step? Make a bucket list for 2017. And do all the things I want to do. And the big things? The ones about deciding my life- well, those will figure themselves out eventually!:)

Na střední škole se rozhodujeme, kam půjdeme na vysokou školu a jakým směrem se bude ubírat naše kariéra. V 18ti letech musime udělat jedno z nejvetších životních rozhodnutí- a ani si to neuvědomujeme. Na vejšce někteří skončí, přestoupí nebo dotáhnou titul do konce. Já jsem dělala bakaláře na CBS v oboru byznys a sociologie. To bylo docela v pohodě, protože to ještě není poslední krok do pracovního života- ještě je přece magistr. A tady to přichází. Já, člověk, který bere život tak, jak přichází a nikdy se z ničeho nestrestresuje, mám teď velkou krizi. Najednou cítím ten tlak na výběr kariérní cesty a (rok před promocí) alespoň 10ti letech pracovních zkušeností, což je normálně očekáváno při žádosti o práci. Pak ještě musíte mít perfektní školní výsledky. Taky se ocitáme ve věku, kdy si říkáme- sakra, nikdy nebudu právník, doktor nebo astronaut, jako jsem chtěl v dětství. Cítím, že jsem teď ve věku, kdy se všechno začíná dít hrozně rychle a rozhodnutí, která teď udělám, nejspíš fatálně ovlivní mou budoucnost.

A nejsem jediná, kdo se takhle cítí. Mluvila jsem s hodně kamarády, kteří cítí ten samý tlak na rozhodnutí, co chtějí dělat. Moje otázka je- můžeme si za tohle všechno sami? Žijeme ve světě, ve kterém technologický rozvoj a sociální média ukazují nerealistický způsob života? Lidé, které považujeme za úspěšné, mají skvělé práce a jsou extrémně inteligentní, takže chceme být jako oni. To, co tímhle myslím je, že ve 22, 23 letech začínáme cítit realitu života, která jakoby doteď neexistovala. Jako děti jsme veděly, co se od nás očekává. Naučit se chodit, číst, první třída, střední, univerzita, pak magistr... Co ale teď? Nikdo nás nepřipravil na to, že od tohohle okamžiku je každé naše rozhodnutí jen naše a už nejsou jednoduchá. A myslím si, že tohle uvědomění, je pro lidi v mém věku hodně stresující.

Já mám štěstí, protože vím, že se v budoucnu chci živit jako fotograf a pracova v kreativním prostředí, ale i tak mám pořád v hlavě ten hlásek, který říká, že bych se měla vydat kariérní cestou. Proto dělám titul na mezinarodní byznys a politiku. Chci mít více možností. A tady jsem zjistila, jak s celým tímhle problémem naložit. Hodně mi s tím pomohla mamka. JE MI JEN 23! Jestli se zítra rozhodnu, že chci být právník, můžu jít studovat práva, to samé kdybych chtěla být třeba doktor. Nejspíš se nestanu plaveckým olympionikem, ale můžu se naučit plavit hodně dobře. Jestli chci být fotograf- fajn, ale jestli se rozhodnu, že chci najednou dělat něco jiného, nic mi nebrání! A kdo ví, třeba za 10 let budu kombinovat oboje, focení, i byznys. Proč tohle píšu? Protože věci se vyřeší samy. Možná to nebude lehké, může to být dlouhá cesta, než zjistíme, že jdeme správným směrem, ale na konci zjistíme, že všechno je v pohodě.

Tohle všechno mě přinutilo uvědomit si jednu věc. Od chvíle, kdy jsem se přestěhovala do Kodaně, jsem se chtěla podívat do místa zvaného Creative Space. Je to místo, kde si můžete dělat svou vlastní keramiku. Chodím okolo něj skoro 4 roky! A pořád jsem tam nezašla. A tohle je přesně jedna z těch věcí, která chci dělat, ale nikdy jsem jim nedala příležitost. Takže můj další krok? Udělat si bucket list pro rok 2017 a udělat všechno to, co chci. Takže pro všechny, kteří řeší podobný problém- nakonec to dobře dopadne!